12/11/2025
🍀 Všechny cesty vedou domů aneb proč život stojí ještě za větší prd po spirituálním probuzení.
Co každého vede k "probuzení" ze "snu" je věc osobní, individuální a tak trochu nepřenosná, zkrátka každý, kdo kdy žil / žije a žít bude má svoje výzvy, problémy a jednou, ať už teď, včera nebo zítra v tomhle životě či v jiném, se něco posere. A to něco se posere takovým způsobem, že se ve vás něco zlomí a ta díra je tak velká, že ji nejde zaplnit ničím z venčí. Nic, co by pro vás někdo jiný udělal, nic co byste si k sobě mohli přivázat třeba řetězem, nic z toho nezaplní ten kus duše, který jak se zdá - odletěl, někdo vám ho sebral a nejde to vrátit zpět. Probuzení o které nikdo nežádal.
Život přestane dávat smysl.
A pak znovu začne, to ve chvíli, kdy vaše mysl zůstane ve tmě a vy zjistíte, i přes všechna vaše původní přesvědčení, že když nikde kolem vás není světlo, musíte jím být vy. Asi?
A to se vám nelíbí.
A tak ten život začne znovu zase smrdět.
Spirituální probuzení, nebo jak to chceme nazývat, je zkrátka a dobře ta největší rána pro vlastní identitu.
Jak to jako myslíš, že já jsem strůjcem svého života, jak to myslíš, že veškerá moc je uvnitř mě a s tím tvým zrcadlem a odrazem si taky můžeš vytřít.
Nastává období vzdoru, myšlenky jako na horské dráze, všechno jako kdyby bylo proti, vždyť vy byste si vědomě, stejně jako já, takový život nikdy nevymysleli. Za to, jak to strašně stojí za nic musí zákonitě moct někdo jiný. Tak to je, bylo a bude. To jsou fakta. Říkali to moji rodiče, jejich rodiče a dalších rodičů rodiče.
A tak, při hledání odpovědí, začne vaše vlastní ego připouštět, že věci někde mezi nebem a zemí opravdu existují, protože jinak pro to, co se vám děje nemáme jiné vysvětlení. Sami sebe tlačíte do kouta a pak se z něj snažíte dostat ven. Vždyť internet taky nevidím, ale nějak fungovat musí, ne snad?
Věci, co nejsou vidět, slyšet a mých pět smyslů na ně nedosáhne, můžou existovat, nebo jsem blázen?
Někde uvnitř sebe celou dobu ovšem víte, že to, co se vám najednou jakoby samo rozlilo do mysli, je celou dobu správně. Že je to ta vaše vnitřní pravda. Jenže je tak strašně hluboko pohřbená, že se vám do tohohle hrobu vážně kopat nechce. Jenže není jiná cesta a vy, zatímco svět se točí úplně stejně jako předtím, hledáte odpovědi na otázky, které vás den po dni vrací zpátky do vlastního nitra. Zpátky domů.
A vy si u toho celou tu dobu připadáte jako naprostý magor.
Všichni okolo, se kterými si v dobré víře, chcete o tom, co si nyní k světě myslíte, podělit, si myslí totéž. Jste magor.
A díky bohu, že ne v minulém století.
A díky bohu, že ne v tom století, před tímto stoletím.
Jenze něco je jinak a nejde to vrátit zpět. Ta pravda, do které jste začali kopat najednou nechce dát klid. Tak se snažíte všemožně hledat logické důvody, proč jste se zbláznili. Začnete skákat po víku té rakve, ve které leží vaše nelogické důvody a nejen, že si myslíte, že jste se zbláznili a teď o tom ví i so**ed, kterému jste se snažili vysvětlit, že auto má nabourané asi proto, protože je to odraz jeho vnitřního světa a kdyby nebyl takovej prokletej morous, nic by se mu nestalo, ale zjišťujete, že to víko nejde zavřít. A co dál? Vy ho vlastně ani zavřít nechcete.
Tak pokračujete dál ve svém pravdohledání, teď už se nesnažíte říci kolemjdoucí, že jsme součástí jednoho celku, občas ještě křičíte na toho id**ta co neumí zaparkovat, ale už vám svítí maják a vy začnete věřit, že vše se děje z nějakého důvodu a tak hledáte na internetu něco, co by vás nakoplo.
Přece jste se uprostřed života neprobudili z této simulace jen tak pro nic za nic.
A tak začnete s úsměvem na tváři s manifestací, slzy vám tečou po tváři když svým třetím okem řídíte svoje nové SUV, ta vůně nového auta vám vypaluje chlupy v nose, so**ed spadl na držku, so**edka pláče a vaše nejlepší kamarádka se může doma do palce ukopat, že svět není spravedlivej. Začínáte cítit, že tohle je ten svět, že pro tohle jste si přišli. Jak sladké je žít.
Jenze dny plynou a místo vás si právě vaše drahá přítelkyně odváží z autosalonu nové auto.
Něco dělám špatně. Tak já trpím jak pes, život mi hází jen klacky pod nohy, manifestace nefunguje, hlavně že ta Hicksová na tom vyrejžovala bambilion, ta husa má nový auto a přitom v tom novým účesu vypadá jak úplná kráva, já jsem prozřela, já vidím za oponu, žádný kundalini awakening se nekoná, ale spíš jedna kundalíná má zas něco, co chci já. CO SI ZASLOUŽÍM.
A tak život zase stojí za h***o, ležíte v kaluži sebelítosti a něco tady zase smrdí, jenže jinak. Tentokrát vám ta vaše lítost vůbec nejde.
Něco je jinak.
Tentokrát už nic nejde vrátit zpátky a vy docházíte k závěru, že jediná cesta vede skrze lékaři již dávno zapovezeny zákrok a že tu lobotomii si musíte provést sami.
Křičíte, nadáváte až z toho hystericky pláčete vedle koše s odpadky. Tak to tady celou dobu smrdělo? Život je na h***o a fakt pěkně nespravedlivej.
Jste v poslední fázi.
Přichází zdravé rozhořčení a vy od odpaďáku vyskakujete se slovy "TAK JÁ TI SERU NA MANIFESTACI" a kouzlo je u konce.
Do hlavy projde blesk a k dispozici máte zcela jiný úhel pohledu.
Celou dobu jste to vy, celou dobu vidíte sami sebe, jenže se v druhých nepoznáváte, to nebyl boj, to byla vaše identita a dva póly které jí náleží. A vám to začalo být jedno.
A v tu chvíli to do sebe zapadlo.
A v tu chvíli nepotřebujete nic, vy už zkrátka prostě víte.
Neznamená to, že život je procházka růžovou zahradou, neznamená to, že máte brnění.
Znamená to, že skrze vás začalo svítit vaše světlo a vy ho necháváte svítit na cestu nejen sobě, ale i ostatním.
Neznamená to, že když šlápnete do hovna, že přestane smrdět, s radostí ho olíznete a za zvuku šamanských bumbnů odtancujete k nejblížšímu stromu pro skvělý pokec s energií o tom, jak je hezké, že máte příležitost sundat si z podrážky pedigree kapsičku, že to dává smysl, že i pes kaká.
Je to přijetí.
To h***o bude smrdět úplně stejně.
A všechno to najednou dává smysl.
I když se nic nezměnilo.
Pro všechny z vás, kteří právě procházíte touhle nečekanou a nechtěnou osobní transformací mám hluboké sympatie. Pokračujte v tom, kam vás táhne vnitřní kompas ať už to nyní dává smysl, nebo vůbec. Než se noc sejde s ránem, přesně v tu pravou chvíli, získá vaše mysl nový úhel pohledu, ten který nepůjde vzít zpátky, bude vaším průvodcem. Bude vaším posledním dílkem v té skládačce nesmyslů, bude vaším posledním AHA.
A bude to stát za to.
Pro všechny z vás, kteří se v tom rybníku zatím ještě plácáte a nejen pro vás, ale také pro sebe, jsem vytvořila tyhle symboly, které vidíte na fotografiích. Svíčky nesou vaše příběhy a fungují jako malí průvodci pro ty, kteří toho svého stálého, ještě neslyší.
Už brzo na eshopu.
